Bastionová pevnost Olomouc

Tři olomoucká návrší a jejich okolí při soutoku řek Moravy a Bystřice, bohatě protkané drobnými říčkami a potoky, po staletí lákaly lidi k osídlení a také s tím souvisejícím opevňováním těchto míst.

Vzpomeňme alespoň několik významnějších míst: římský pochodový tábor v Neředíně, lokalita Mýlina, malé návrší v prostoru nynější městské části Povel, ulice Zikova, opevnění v prostoru bývalého přemyslovského hradu na Václavském návrší, opevňování nově založené Olomouce, spojené s rozsáhlými regulacemi místních vodotečí.

Posledními rozsáhlými fortifikačními pracemi, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj města až do dnešních časů, jež poznamenaly jeho hospodářské, společenské a politické postavení, byla stavba bastionové pevnosti v letech 1742 až 1758.

Důvodem realizace tohoto rozsáhlého vojensko - inženýrského projektu byla ztráta Slezska v první fázi války o habsburské dědictví v letech 1740-1742.

Práce byly zahájeny v květnu 1742 a pokračovaly až do podzimu roku 1757, kdy byly více méně ukončeny v záři zkouškou inundačního systému.

Autorem projektu pevnosti byl příslušník habsburského inženýrského sboru, plukovník baron Pierre Philippe Bechade de Rochepine. Tento projekt byl schválen královnou Marií Terezií a prezidentem Dvorské válečné rady ve Vídni počátkem roku 1742.

Vycházel z tehdejších nejmodernějších poznatků o realizaci bastionového opevnění, využívající názory Vaubana v systému bastionů a ravelinů, ale blíže se přiklánějící k poznatkům novoholandského pevnostního stavitelství, což dokládá rozsáhlé využití vodotechnických prvků, vodních příkopů a výrazná výstavba kasematových prostor, ale také mistrné využití terénu a přizpůsobení tvarování pevnostních prvků.

Stavba olomoucké bastionové pevnosti přišla tehdejší státní pokladnu na 10 milionů zlatých a zůstala na více jak sto let pilířem obrany severní Moravy a základem pro další obdobné stavby v našich zemích.

Stavba započala odstraněním nepotřebných obytných, hospodářských i vojenských objektů ve vzdálenosti cca 800 metrů od hranice pevnosti. Pozemky byly vykoupeny a přemístěno nebo bez náhrady zbořeno bylo přes deset vesnic a předměstí.

Během prací došlo k ohromnému přesunu zemních hmot, které jsou patrné do dnešních časů (vytvoření kotliny v prostoru dnešních Smetanových sadů, snížení Tabulového vrchu, zahloubení okolí tehdejší obce Hejčín atd.). Tyto práce vyžadovaly velké nasazení pracovních sil (až 6 000) a najímání povozů ze širokého okolí.

Zpočátku byly hloubeny příkopy, upravovány vodoteče a nasypávány valy. V roce 1750 byly zahájeny práce na armování bastionů č. 8 a 9 na západní straně pevnosti, která byla nejvhodnější pro případný útok. V roce 1752 byla již před dokončením celá jihozápadní strana opevnění a intenzivně pokračovaly práce na valech jihovýchodní strany a regulace vodních toků na severu. V roce 1755 byly dokončovány a pevnost byla obranyschopná ze severu a západu. V tomto roce se přesunuly hlavní práce na jihovýchodní stranu, kde byla dokončována korunní hradba (Korunní pevnůstka), a o rok později, tj. v roce 1756, byly dokončovány práce na pravém břehu řeky Moravy v prostoru tzv. Císařské reduty.

Po dokončení nová pevnost sestávala z bastionů s kasematními prostorami nebo bez nich, ravelinů, dvou rohových a jedné předsunuté pevnůstky a čtyř redut při řece Moravě. Vstup do města byl redukován na čtyři brány.

Rok po dokončení pevnost prokázala své kvality při obraně před pruskou armádou. První jednotky se přiblížily k pevnosti 11. května 1758. Obléhání bylo započato v noci z 27. na 28. května 1758 podle předpokladů od západu na bastiony č. 8 a 9. Útočníkům velmi ztěžovaly činnost předsunutá pevnůstka č. 38 a Salzerova reduta č. III. Po katastrofě vojenského pruského trénu u Guntramovic a Domašova pruská armáda v noci 2. července ukončila obléhání a počala se stahovat na západ. Následující den bylo ohlášeno salvou uhájení pevnosti.

Pevnost pak byla po zbytek 18. století pouze ve větší či menší míře udržována. Zásadnější opravy a dostavby vnitřních objektů pro ubytování vojska nebo skladových prostor probíhaly obzvláště okolo poloviny 19. století.

Posledním okamžikem přípravy na obranu pevnosti, kdy však se již její hlavní funkce přesouvá na předsunuté fortové objekty, byl rok 1866.

Od 70. let 19. století vyvíjí město Olomouc intenzivní snahu o odstranění pevnosti. Nejprve získává pouze drobné ústupky v podobě průrazu do opevnění a rovnání výjezdových cest, zboření některých městských bran (první byla brána Hradská), až nakonec po dlouhých jednáních dosahuje společně s dalšími pevnostními městy 9. března 1886 úplného zrušení. Faktické zrušení však připadá až na rok 1889.

Bourání jednotlivých částí opevnění začalo roku 1876 a pokračovalo s různou intenzitou až do 70. let 20. století, kdy byly sneseny poslední zbytky ravelinu č. 31.

Mgr. Miloš Zavadil (člen MOP)