Fortová pevnost Olomouc

Výrazný rozvoj dělostřelectva a pevnostního inženýrství způsobily, že již v prvních desetiletích 19. století olomoucká bastionová pevnost zastarávala a stávala se pro potencionálního útočníka snadným cílem. Bylo nezbytné ji modernizovat.

První návrhy na zlepšení obranyschopnosti stávající pevnosti pocházejí pravděpodobně z přelomu 20. a 30. let 19. století a jsou spojeny se jménem Emanuela Zitty.

Major Zitta nabádal k tomu, aby se místo financí do rekonstrukcí a adaptací stávající bastionové pevnosti investovalo do výstavby 17 předsunutých zděných dělostřeleckých objektů (v soudobých materiálech nazývány werky-reduty-forty), které mohly s ušetřením lidského i materiálního potenciálu efektivněji hájit jádro pevnosti plné skladů a kasárenských objektů. Zittův obranný koncept nesl označení Verschanztes Lager.

Průkopnický projekt majora Zitty si však musel na svou realizaci ještě několik desetiletí počkat. Vlivem finanční i politické situace podunajské monarchie byla v případě Olomouce zvolena taktika pozvolných kroků a původní Zittovy představy se začaly realizovat etapovitě.

Jakým způsobem byla zesilována obrana olomoucké pevnosti? V letech 1839-1846 byly vystavěny dva forty na Šibeničním a Tabulovém vrchu, tedy na nejvíce exponovaných místech pevnosti (připomeňme, že právě z těchto míst bylo město ostřelováno v době pruského obléhání).

Ještě během výstavby těchto objektů (1843) předložil Emanuel Zitta (tehdy již plukovník) další návrh na výstavbu Verschanztes Lager. Vídeň reagovala opět negativně s tím, že je nutné přednostně investovat do údržby stávajícího pevnostního jádra a fortů v bezprostřední blízkosti pevnosti.

Neprošel ani další Zittův návrh na vybudování dalších tří detašovaných objektů (fortů), umístěných na západ a severovýchod od bastionové pevnosti. Jen pro upřesnění dodejme, že se mezi Olomoucí a Vídní v této věci intenzivně korespondovalo v letech 1844-1846.

Všechny indicie nasvědčují tomu, že definitivní rozhodnutí přebudovat olomouckou bastionovou pevnost na moderní pevnost fortovou úzce souvisí s revolučním rokem 1848. Od roku 1849 se opět zintenzivnila korespondence mezi olomouckým ženijním ředitelstvím a vídeňským Generálním ženijním ředitelstvím. Mezi oběma orgány kolovaly četné elaboráty o možnostech realizace Verschanztes Lager. Jedním z nejdůležitějších autorů těchto písemných materiálů byl Julius von Wurmb, ředitel olomouckého ženijního ředitelství.

Wurmb navázal na starší projekt E. Zitty, přepracoval ho a rozšířil. Wurmbův koncept Verschanztes Lager, na kterém pracoval v letech 1848-1850, počítal s 25 objekty vzdálenými 2-4,5 km od původního bastionového jádra. Forty vzájemně vzdálené 1-2 km vytvářely „věnec“, jehož obvod dosahoval cca 17 km.

S výstavbou fortů se začalo ještě na podzim 1850. Objekty byly budovány pouze v zemním provedení. Na permanentní objekty s reduity a armováním měly být přestavěny po uklidnění mezinárodní politické situace. Opevňovací práce na stavebně připravených objektech nakonec probíhaly s různou intenzitou v dlouhém období let 1851-1866. Do permanentní podoby se však nakonec podařilo uvést pouze 12 objektů.

Odpověď na otázku, proč se výstavba původně navrhovaného fortového věnce nerealizovala v celé své šíři a proč trvalo budování jednotlivých objektů i několik let, je třeba hledat v neutěšené finanční situaci habsburské monarchie a v neustálém přehodnocování strategického významu Olomouce. Vlivem změny politické situace a změny potenciálních nepřátel se začalo investovat do jiných rakouských pevností, čímž se přísun financí pro Olomouc vždy výrazně snižoval. Olomoucké ženijní ředitelství pak rozdělovalo finance přidělené na dostavbu jednotlivých objektů po etapách a nesouvisle.

Postupně se na budování některých fortů rezignovalo, jiné objekty pak byly výrazně přizpůsobovány finančním možnostem i novým strategickým úkolům (měnila se jejich poloha, konstrukce, užití materiálu na jednotlivé části apod.).

Etapy výstavby

• (1851 - 1854) vybudování čtveřice typově shodných fortů s podkovovitým reduitem na nejohroženější západní části pevnosti: Forty XI, XIII, XV a XVII
• (1854 - 1857) výstavba tří fortů s malými reduity o kruhovém půdorysu a válcovém tvaru: Forty II, XX, XXII
• (1857 - 1863) Fort Va v Holici – nedochován
• (1856 - 1862) Forty IV (Bystrovany) a V (Holice) s mohutnými reduity
• (1861 - 1866) Forty I a VII se dvěma kruhovými po stranách tratě symetricky umístěnými věžovitými reduity
• (1866) máme 12 permanentních fortů, zbytek byl postaven pouze provizorně (8 fortů), nebo vůbec postaven nebyl (5 fortů)

Tím ovšem vývoj olomoucké fortové pevnosti neskončil. Ve fondech vídeňského ministerstva války se od roku 1867 objevují návrhy na vybudování dalšího opevnění, které by bylo předsunuto před již existující fortový věnec. Jednalo se o detašované pevnosti (festy) tvořené několika samostatnými forty na Svatém Kopečku (4), na Babě (3) a na Chlumu (3). Tato modernizace dosavadního opevnění byla přímou reakcí na výrazné zvýšení dostřelu a přesnosti střelby dělostřelectva. Nepřítel musel být udržen co nejdále od pevnostního jádra a k tomu již objekty fortového věnce nedostačovaly. V letech 1871-1876 byl vystavěn pouze jediný objekt – Werk II Radíkov (skupina Sv. Kopeček).

Rokem 1876 byla výstavba fortové pevnosti ukončena. V té době již docházelo k pozvolné demolici bastionového opevnění pevnostního jádra.
 

PhDr. Michael Viktořík, PhD. (člen MOP)