Pevnost Olomouc

Historie pevnosti Olomouc se datuje od 11. století, kdy vznikl Olomoucký hrad s opevněním.

Mezi lety 1239-1246 došlo ke spojování kupeckých osad v jedno město obehnané kamennými hradbami.

Na přelomu 13. a 14. století měly celistvou raněgotickou podobu.

Po roce 1526 dochází k rozšiřování hradeb (k městskému obvodu byla připojena Bělidla).

V letech 1642-1650 pevnost okupují švédská vojska.

Roku 1655 prohlašuje císař Ferdinand III. Olomouc za zemskou pevnost.

O tři roky později navrhuje maršál Louis Raduit de Souches plán zesílení stávajícího opevnění a zamýšlí jeho doplnění pětiúhelníkovými bastiony. Tento plán neuspěje, a tak roku 1699 přichází nový návrh pevnostního systému podle Vaubana (inženýrská škola). Návrh je realizován torzovitě. Další projekt Louise de Rochetze, navazující na předešlý, navrhoval úplnou soustavu bastionů kolem celého města. Opět nebyl zcela dokončen.

Léta 1740-1742 jsou ve znamení války o habsburské dědictví. V důsledku hrozícího nebezpečí dochází z rozhodnutí panovnice Marie Terezie k vybudování úplné bastionové pevnosti podle návrhu plukovníka Pierra Philippa Bechade de Rochepina. Od prosince 1741 až do dubna 1742 ovládá Olomouc Friedrich II. V květnu 1742 došlo v důsledku pruské okupace k rozhodnutí přebudovat pevnost na Císařsko-královskou hlavní hraniční pevnost. V červnu 1742 Vratislavským mírem ztrácí Marie Terezie téměř celé Slezsko, významnou průmyslovou oblast habsburské monarchie. Mezi lety 1756-1763 probíhá tzv. sedmiletá válka. Od května do července 1758 obléhají Olomouc Prusové. Po likvidaci životně důležitého pruského zásobovacího konvoje 28. - 30. června se 2. července stahují od Olomouce.

Obléhání Olomouce roku 1758

Po řadě porážek, které uštědřil pruský král Friedrich II. rakouským generálům ve válce o habsburské dědictví, musela monarchie Prusům odevzdat téměř celé Slezsko a Kladské hrabství. Obě země tak přestaly být součástí Koruny české a do jejich svazku se už nikdy nevrátily.

Po Slezsku si však pruský král chystal přivlastnit Moravu a později i celou rakouskou monarchii.

Aby se tomu zabránilo, nechala Marie Terezie přestavět Olomouc na říšskou pevnost. Stálo to přímo astronomickou částku – 10 milionů zlatých. Na miliony se počítaly cihly, na statisíce se počítaly kubické metry zeminy, které bylo nutno vykopat a vyvézt jinam. Na osm set metrů od města byly zbořeny všechny vesnice, včetně asi 350 domů.

Svoji úlohu však pevnost splnila hned rok po jejím dokončení.

Koncem dubna 1758 vtrhlo pruské vojsko na Moravu a začátkem května oblehlo Olomouc. V polovině května  dorazili i pruští generálové v čele s Friedrichem II. a rozbili hlavní tábor u Křelova.  Rychlými operacemi obsadil pruský král široké okolí Olomouce, aby zabezpečil obléhání města a získal co nejvíce proviantu pro armádu. Prusové drancovali okolní vesnice, požadovali potraviny, a co nemohli odvézt hned, to zapečetili. Pokud někdo pečeti porušil (např. v Tršicích), zapálili Prusové lidem příbytky.

Prusové během 32 dnů obléhání vypálili na Olomouc 103 533 dělových koulí, 25 tisíc moždířových bomb (některé vážily i 30kg), granáty a 700 projektilů.

V červnu se však už rakouský polní maršál Daun pomalu blížil k Olomouci z neočekávané strany. Přesunul svůj hlavní stan do Jevíčka, kam mu přicházely posily a 16. června vytáhl pěti proudy lesními cestami do Protivanova, aniž by král Friedrich tušil, co se mu děje za zády.

Daunův pochod kryl svým manévrem na Litovel další rakouský generál Laudon.

Situace Prusů se stávala den ode dne složitější. Trpěli nedostatkem potravin, střeliva, jejich jediným řešením byl transport střeliva, potravin a peněz ze Slezska. Friedrichovi proviantní důstojníci proto v červnu soustředili v Opavě 4 tisíce vozů s moukou, šatstvem, municí i penězi na žold. Součástí transportu bylo i 2,5 tisíce volů jako „živá zásobárna masa“.

Rakušané si dobře uvědomovali, jak je zásobovací konvoj pro další průběh bitvy důležitý, a rozhodli se ho přepadnout na čele s generály  Laudonem a Žiškovičem.

Bitva u Domašova

28. června 1758 přepadli konvoj u Guntramovic a dva dny poté ho rozprášili u Domašova nad Bystřicí. Útok Laudonovy jízdy, podporované dělostřelectvem, rozprášil pruské řady za chvíli. Ve čtyři hodiny odpoledne bylo u Domašova dobojováno. Na bojišti zůstalo asi 3000 vozů. V bitvě padlo 2000 pruských a 600 rakouských vojáků. Z konvoje dorazilo do Olomouce jen 250 vozů, což v žádném případě Prusům nestačilo.

Ráno 1. července pak bylo z olomouckých hradeb vidět, jak pruská jízda i s bagáží pochoduje kamsi za Křelov. Současně však pruské dělostřelectvo spustilo na město obrovskou kanonádu. Na Olomouc dopadlo 4000 kulí a 600 bomb, takže obyvatelé čekali útok na hradby. Avšak tenhle ohňostroj uspořádali Prusové na rozloučenou a v neděli  2. července dvě hodiny po půlnoci zavládlo v Olomouci nepopsatelné nadšení.

Marie Terezie se o vítězství dozvěděla až 4. července. K poctě maršála Dauna dala císařovna razit pamětní medaili, generál Laudon byl povýšen na polního podmaršála a stal se nositelem velkokříže řádu Marie Terezie. Generál polní zbrojmistr baron Marschall byl jmenován polním maršálem a říšským hrabětem a obdržel velkokříž řádu Marie Terezie. Generál polní zbrojmistr baron Hyacint de Bretton byl povýšen na polního podmaršála a jmenován olomouckým pevnostním velitelem (náhrobek se nachází v chrámu sv. Mořice). Vyznamenáni byli i nižší důstojníci a mužstvo.

Během obléhání si hodně zkusili nejen vojáci obou armád, ale i obyvatelé Olomouce. Během 36 dní obležení přišlo o život 12 olomouckých měšťanů, 13 jich bylo raněno.

Olomoucká posádka vyčíslila ztráty na 189 padlých, 548 raněných, 58 pohřešovaných, 8 zajatých a 52 zběhů.

13. listopadu 1758 podepsala Marie Terezie velké privilegium – polepšila znak města Olomouce – na prsa dosavadní červenostříbrné šachové orlice v modrém poli byl umístěn babenberský štítek s iniciály císařského páru F M T a ovinutý zlatým řetězem.  11 členů městské rady bylo bezplatně povýšeno do šlechtického stavu a město jako kompenzaci obdrželo za 270 poškozených domů odškodné ve výši 24 328 zlatých a 4 krejcary.

Bourání Olomoucké pevnosti

Velká francouzská revoluce (1789-1799) a následné koaliční války proti napoleonské Francii se pevnosti bezprostředně nedotkly.

V následujících letech olomoucká pevnost zastarává. Těsně před a hlavně po roce 1840 probíhá výstavba fortů na Šibeničním a Tabulovém vrchu. Přichází zcela nový projekt fortové pevnosti, jehož autorem je podplukovník Julius Von Wurmb. Dochází k výstavbě permanentních fortů.

V říjnu 1848 prchá z důvodu revoluce císařský dvůr do Olomouce. V prosinci téhož roku se Ferdinand V. vzdává trůnu ve prospěch Františka Josefa I.

Roku 1866 dochází k prusko-rakouské válce a následné přípravě pevnosti na obléhání a dostavbě chybějících fortů plánovaného fortového věnce. Po porážce císařských vojsk u Hradce Králové se zbylé jednotky stahují k Olomouci, pevnost se opět připravuje na obranu před 2.pruskou armádou.

Rokem 1876 začíná bourání bastionové pevnosti.

9.3.1886 ruší císař Franz Josef I. dekretem pevnostní status Olomouce.

7.11.1888 padne oficiální oznámení o zrušení pevnosti.

Olomouc se stává do budoucna důležitým posádkovým městem.

Většina pozemků v okolí města je odkoupena a probíhá jeho urbanizační rozvoj.

Další demolice se uskutečňují i v časech první Československé republiky.