Tři kapitoly příběhu o Korunní pevnůstce

Olomoucký deník, Milan Tichák, 31.1.2009 - Pojem „Korunní pevnůstka“ je takové malé jazykové nedorozumění. Starý pevnostní objekt v sousedství Bezručových sadů v Olomouci totiž ve skutečnosti žádnou pevnůstkou není – alespoň ne podle naší představy uzavřené fortelné stavby se střílnami do všech stran a s jinou bojovou výbavou.

Tady jde pouze o přibližně 350 metrů několikrát zalomeného a na líci standardně cihlami vyzděného hradebního valu, jaký kdysi obepínal celou Olomouc v celkové délce mnoha kilometrů. Ani přívlastek „korunní“ není zcela přesvědčivý, pokud mu dáváme význam něčeho mimořádně významného, nejdůležitějšího – co všemu „dává korunu“. Už se neví, jak tato starobylá část tereziánské bastionové pevnosti k svému korunnímu titulu přišla, ale je dost možné, že takové pojmenování vyvolal pohled na půdorys celého objektu, kde z hradby vystupující dva půlbastiony s bastionem číslo 24 uprostřed jako by tvořily tři hroty královské koruny. Jisté je pouze to, že projektant stavby olomoucké pevnosti, francouzský odborník ve službách Habsburků baron Pierre Bechade de Rochepine, nemyslel na nějakou zvláštní pevnůstku ani na to, jaký obrazec stavba v půdorysu vytvoří. Šlo mu v tomto místě pouze o zkrácení pevnostní linie (kterou dosud tvořily středověké hradby nad skalisky v Michalském výpadě) překlenutím terénního záhybu vytvořeného přírodními silami a novou hradbou zde tedy vytvořil mnohem kratší – a tím méně zranitelné – spojení mezi bastionem číslo 22 (v místech, kde dnes stojí budova Slovanského gymnázia) a číslem 6, který stával v prostoru před dnešními schody z Blažejského náměstí. Do tohoto systému patřil také trojúhelníkový ravelin (samostatný opevňovací článek, pozn. red.) číslo 27, který je dodnes zachovaný v areálu sokolovny.

Dějství první

Ke stavbě tohoto úseku opevnění došlo v roce 1755, kdy už celková výstavba pevnosti probíhala osmým rokem. O dva roky později (1757) byla dokončena a pevnost tedy uznána za plně obranyschopnou. Stavba naší Korunní pevnůstky byla tedy dílem prakticky závěrečným, což mohlo být dalším důvodem její „korunovace“. Oproti jiným detailům souvislé hradební linie měla tato část pouze tu zvláštnost, že v rovném valu mezi dvěma bastiony – tzv. kurtině – byla brána. Před ní se však táhla ještě jedna mocná linie hradeb po pravém břehu hlavního toku Moravy zvaná po francouzsky „enveloppe“ (odtud tedy dodnes živý místní název Envelopa), kde už samozřejmě žádná brána nebyla. To umožňovalo bezpečný vjezd do poměrně velkého prostoru vymezeného hradbou a z opačné strany obloukem toku říčního ramena Moravy.

Až do stavby pevnosti to bylo území předměstské vsi Závodí, v letech 1755 až 1756 zcela zbourané. Její domky musely udělat místo mimo jiné tzv. válečné prachárně se strážnicí (zatímco „mírové“ prachárny byly vždy až daleko za městem). K ní brzy přibyly objekty skladů dělostřeleckého materiálu, ale zejména řada provizorních stavení s laboratořemi a dílnami na přípravu munice. V tomto poslání měl prostor mezi hradbou a říčním ramenem význam skutečně „korunní“.

Za pruského obležení Olomouce v létě roku 1758, kdy měla mocná tereziánská pevnost první (a už také poslední!) příležitost osvědčit kvalitu de Rochepinova projektu, se však „zbrojovka“ v Korunní pevnůstce neosvědčila. Nepřítel se při zákopovém útoku od Slavonína dostal i s polními děly do míst, kde o dvě stě let později fungovalo staré autobusové nádraží, a před nebezpečím přímého zásahu s nevyhnutelnou následnou explozí výbušného materiálu bylo celé zařízení včas přesunuto za hradby na opačném konci pevnosti, kde bývala měšťanská střelnice (u dnešního Androva stadionu).

Po válce se sem všechno zase vrátilo. Na dalších 140 let. Dokonce se celý výzbrojní podnik nazývaný Laborier-Hütten časem rozšířil i za vodu do míst, kde dnes stojí jihoslovanské mauzoleum. Jistě už s jinou technologií a víc než jen se střelným prachem.

Zklamaná naděje

V roce 1888 (vlastně již 1886, ale město o tom ještě nevědělo) byla olomoucká pevnost zrušena. Tímto aktem však teprve začalo několikaleté vyjednávání města se státní správou o odkup uvolněných pozemků a již zbytečných pevnostních objektů, samozřejmě včetně Korunní pevnůstky. Její území se podle představ povolaného vídeňského urbanisty Camilla Sitte (1895) mohlo stát městskou obytnou zónou – podobnou té, která do konce 19. století skutečně vznikla mezi dnešní třídou Svobody a třídou Spojenců, kolem Terezské brány apod. Jenže když už se městští představitelé s „erárem“ konečně dohodli na uvolnění celého pevnostního území – i na penězích, co to bude stát – museli v závěrečném protokolu podepsaném 10. února 1896 přijmout ustanovení článku XI, že některé pozemky prozatím zůstanou i nadále v údržbě a vlastnictví státu. Jmenovitě šlo o území „malého cvičiska“ (tedy teprve nedávno zastavěnou plochu, které říkáme Envelopa), dvě parcely se skladištěm pod dómem a celé území osmi parcel tzv. Korunní pevnůstky. Ve zmíněném dokumentu stojí doslova (v českém překladu): „...Tyto pozemky a objekty prodává stát městu již nyní a město je kupuje za celkovou částku 361 256 zl. teprve pro ten případ a tím okamžikem, kdy budou pro státní účely nepotřebnými. O tom, zda a kdy tento případ nastane, rozhodne volně a sama vojenská správa...“ Jak je známo, v případě Korunní pevnůstky o tom „volně a sama“ rozhodla vojenská správa teprve roku 2000. Až po 104 letech! Představitelům města Olomouce se tenkrát podařilo dosáhnout alespoň toho, že vojáci do konce roku 1897 uvolnili prostor na pravém břehu říčního toku a vyvezli všechny výbušné látky za město, větším dílem do pevnůstky číslo 2 ve Chválkovicích. To současně také umožnilo vznik a postupný rozvoj nových městských sadů obecně známých jako Michalský výpad, čili dnešních Bezručových sadů. Co se pak všechno za následujících sto let událo uvnitř nadále střeženého prostoru, je obtížné popsat. Vojsko zpravidla neinzeruje vývěsním štítem, co se v kterém objektu skrývá. Zůstaňme tedy u toho, že Korunní pevnůstka ve druhém dějství své existence sloužila pouze skladovacím účelům. Na části její plochy však později vzniklo malé samozásobitelské polní a zahradnické hospodářství k užitku posádkové proviantury, jak ještě pamětníci vzpomenou.

Dlouhá cesta do civilu

V historii Korunní pevnůstky pochopitelně nechyběly snahy o uplatnění předkupního práva stanoveného smlouvou z roku 1896. Za Rakouska snad ani ne, ale věc přišla na pořad jednání nové správní komise nahrazující suspendované městské zastupitelstvo hned v prosinci 1918. Avšak domněnka, že deklarovaný „případ“ nastal rozpadem c. a k. rakouské armády, se bohužel nepotvrdila. Nedopadlo to dobře ani přibližně o deset let později, když město chtělo vybudovat na bývalé pevnostní esplanádě (to je na ploše dnešního rozária) rozlehlé výstaviště a prostor s korunní hradbou k němu připojit. Tenkrát (1930) se v důsledku hospodářské krize nepodařilo uskutečnit ani zamýšlenou výstavu, natož získat přízeň vojenských úřadů. Tak zase nebylo nic. Lepší výsledek mělo až úsilí rozšířit do Korunní pevnůstky plochu v tom čase již celostátně i mezinárodně proslulých výstav okrasného zahradnictví Flora Olomouc. Již v roce 1965 se výstaviště rozšířilo i do Bezručových sadů a výstavní ročník Flora ’71 mohl poprvé nabídnout dokonce vstup i do výstavnicky upravených prostor Korunní pevnůstky. Na části hradebního valu bylo založeno alpinium, na ploše, kde mívali vojáci užitkové zahradnictví, vyrostly (1975) „Zahrady národů“, později ještě na větším prostoru cenná botanická zahrada. Z druhé strany – na někdejším pevnostním kolišti – vzniklo rozlehlé rozárium atd. Ale to všechno vlastně jen po okraji celého objektu, který zůstal ještě celé čtvrtstoletí nadále přísně hlídaným vojenským objektem, než mohl teprve v posledním roce 20. století začít psát třetí – už zcela civilní – kapitolu své historie.

Třetí dějství teprve začíná

O tom, že se děje něco nového s jedním z posledních dochovalých reliktů tereziánské pevnosti v Olomouci, si mohli všimnout i náhodní chodci cestou z Envelopy do Bezručových sadů, kudy se kdysi dávno chodívalo na sokolské koupaliště. Starobylý hradební val se zbavil náletových dřevin, opět je zřetelný pevnostní příkop, cosi se chystá i uvnitř... O tom se ostatně mohli v loňském roce mnohé dočíst pravidelní čtenáři novin, stránky Olomouckého deníku v to počítaje. Zopakujme tedy stručně to, co snad už je obecně známo: Vojenská správa přišla v roce 2000 k poznání, že objekt je „...pro státní účely nepotřebným“ a předala jej městu, aniž by požadovala v roce 1896 smluvenou náhradu. Tedy zdarma, ale s podmínkou, že nebude deset let prodán nikomu dalšímu. Magistrát jej tedy pouze pronajal jisté stavební firmě na skladování materiálu v naději, že už dosti zchátralý (a bezdomovci navštěvovaný, dokonce zčásti vypálený) objekt bude alespoň střežen a přiměřeně udržován. Řešení do budoucnosti to však být nemohlo. Památkovým zákonem chráněné zařízení potřebovalo především důkladnou a nákladnou rekonstrukci, na kterou odhadovaných 200 milionů korun město nemá. Hledala se tedy jiná alternativa: převod na někoho jiného, kdo by se domohl peněz z různých fondů (město by se ovšem přidalo také). Ze tří nabídek se 29. ledna 2008 Radě města Olomouce (a 18. února celému zastupitelstvu) nejvíce zamlouval projekt občanského sdružení Muzeum Olomoucké pevnosti (MOP) ustaveného v květnu 2007, které si vzalo za cíl přeměnit (asi do roku 2012) vzácnou památku ve vyhledávané středisko poučení (muzeum s dokumenty i zachovalými hmotnými památkami z vojenské historie města), místo zábavy (třeba při kláních vyznavačů historického šermu a jiných atrakcích) i obyčejného oddechu na nově vytyčených procházkových trasách v návaznosti na celou parkovou zónu v okolí či při posezení v zamýšlené restauraci v někdejším dělostřeleckém magazinu apod. O tom jsme se ostatně už vícekrát v novinách dočetli. Také o tom, že nový majitel, sdružení MOP, loni stačilo využít část prostředků ze státní dotace (devět milionů) k základnímu ošetření pevnostního zdiva, k úpravě terénu do původní podoby, obnově střechy historické prachárny (z havarijního fondu ministerstva kultury) a k dalším, byť stále jen počátečním zásahům. Zbývá toho však ještě mnoho. Budou mít tedy noviny ještě nějaký čas o čem psát. Ale první krok správným směrem se už udělal.